Evropský ocelářský průmysl čelí výzvě dekarbonizace. Podle Axela Eggerta, generálního ředitele Evropského sdružení výrobců oceli (Eurofer), bude nutné do roku 2030 investovat přibližně 850 miliard korun, aby se dosáhlo cíle uhlíkové neutrality. Tyto náklady však odběratelé v cenách oceli nejsou zatím ochotni zaplatit. Axel Eggert nedávno vystoupil na pražském Green Deal Summitu, kde zdůraznil potřebu zachování výroby oceli v EU a vyjádřil podporu českému ocelářskému průmyslu.  

Evropské ocelářství je nyní vystaveno dvojímu tlaku – na jedné straně jsou tu náklady na dekarbonizaci a na druhé rostoucí konkurence mimoevropských výrobců, kteří se nezaměřují na snížení emisí. Situaci komplikuje i rostoucí dovoz levnější oceli ze zemí jako Čína a Indie, které neplní stejné environmentální standardy jako Evropa. 

Jedním z navrhovaných řešení, jak podpořit transformaci na zelenou ocel, je zavedení nástroje Green lead markets. Jde o povinnost určitých sektorů nakupovat dražší, zelenou ocel, při jejíž produkci se využívá místo koksu nízkoemisní vodík. „V jednom autě je v průměru jedna tuna oceli. Pokud bychom ji nahradili ocelí zelenou, tak to auto prodraží asi o 200 eur. To procentuálně k celkové ceně auta zase není tak moc. Stačí se obejít třeba bez kožených sedadel, která stojí více než 200 eur,“ říká Eggert 

Cena vodíku a jeho nedostatek 

Klíčovým faktorem pro výrobu zelené oceli je dostupnost zeleného vodíku, který by měl nahradit tradiční koks. Současná cena vodíku se však pohybuje kolem 8 až 10 eur za kilogram, což je výrazně více než cílová cena 2 eura za kilogram, kterou odborníci považují za potřebnou pro ekonomicky udržitelnou produkci. Navíc je v Evropě stále nedostatek zelené elektřiny, která je pro výrobu vodíku nezbytná. 

„Zelená ocel je tak zhruba o 200 až 300 eur na tunu dražší. Proto potřebujeme nástroje, které zelenou ocel podpoří,“ vysvětluje Eggert. Mezi tyto nástroje patří také zavedení uhlíkového cla (CBAM – Carbon Border Adjustment Mechanism), které by mělo znevýhodnit dovoz levné oceli ze zemí, které nedodržují přísné emisní normy. 

Nedostatek energie a její rostoucí ceny 

Jedním z dalších problémů, kterým čelí evropské ocelářství, je nedostatek nízkoemisní elektřiny. Pro dosažení dekarbonizačních cílů bude podle odhadů potřeba 168 terawatthodin zelené elektřiny, což je více než dvojnásobek roční spotřeby elektřiny celé České republiky. Tento obrovský nárůst poptávky po zelené elektřině bude vyžadovat masivní investice do obnovitelných zdrojů a přechodné využívání zemního plynu, který je sice dražší než koks, ale umožňuje snížit emise CO2 o 60 %. 

„Evropa je jediný světový region, kde drahé plynové elektrárny určují konečnou cenu elektřiny. Nízké ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů se ke spotřebitelům, ať už domácnostem či průmyslu, vůbec nedostanou,“ dodává Eggert. I přesto, že se legislativa mění, ceny elektřiny v Evropě pravděpodobně v příštích letech porostou, což bude další překážkou v cestě k dekarbonizaci. 

Zdroj: Hospodářské noviny